Pronikáme do historie base jumpingu s Martinem Trdlou

13. 6. 2014

První psané zmínky o padácích z 12. století hovoří o čínských akrobatech, kteří používali malé hedvábné padáky pro zpomalení krátkého pádu při gymnastické exhibici. 

Ve 14. – 16. století se v Evropě objevily dvě skupinky tzv. „Věžních skokanů“ (The Tower People). Jedni experimentovali s primitivními padáky, které zároveň měly sloužit jako záchranné prostředky při požárech věží. Druzí chtěli létat jako ptáci a používali i křídla podobná těm ptačím. Shodná pro oba tábory byla přistání u paty věže. Pokud měl skokan štěstí, přežil a moc se nepolámal. Z tohoto období pocházejí i kresby zobrazující člověka, který se vybaven zařízením podobným padáku snáší k zemi (skica Leonarda Da Vinciho, 1495). Žádné přímé důkazy, že se takové skoky uskutečnily, neexistují. Avšak „Věžní skokani“ jsou zmiňováni v příliš mnoha textech na to, aby šlo o pouhou fikci.



Da Vinciho skica a její realizace: 2008 švýcarský BASE jumpere Olivier Vietti-Teppa
Konec 18. století patřil vynálezu létajících balónů s lidskou posádkou a vývoj se začal ubírat směrem k parašutismu, od skoků z pevných objektů k výsadkům z letadel a balónů. Počátek 20. století byl svědkem na svou dobu neobvyklého kaskadérského skoku ze Sochy svobody v New Yorku – 1912 Frederic Law s použitím tzv.„static line“. O rok později skočil Rus, Vladimir Ossovski, ve francouzském Rouenu z mostu přes Seinu.


Vývoj B.A.S.E. začal nabírat na rychlosti v 60. letech 20. století, kdy byl sportovní parašutismus z letadel natolik rozvinutý a všední, že zkušení „skydiveři“ (parašutisté, jejichž radost neplyne jen z přistání na funkčním padáku, ale zejména z úžasného pocitu při volném pádu) začali uvažovat o tom, že padáky vyzkouší při skocích z nelétajících objektů. Celková frekvence skoků se zvýšila na jeden až dva ročně a to v lokalitách italských Dolomit, v národním parku Yosemite (zejména El Capitan). Časté byly skoky z mostů i ropných věží. Vzhledem k poloilegálnímu charakteru skoků, existují jen velice chabé záznamy, a tak s určitostí víme jen to, že všechny byly provedeny na kulatých padácích s různou mírou úspěšnosti.
Historie B.A.S.E. jako moderního sportu se spojuje se jménem Carl Boenish. On a další tři parašutisté skočili v r. 1978 z masivu El Capitan a úspěšně přistáli. Všichni skokani používali běžné vybavení pro skákání z letadla: hlavní hranatý padák, záložní kulatý, tříkroužkový systém odhozu a 36 palcový (průměr) výtažný padáček schovaný v kapsičce postroje.


Následovalo pionýrské období pro B.A.S.E.. Období velkého vzruchu, kdy mnoho zkušených parašutistů začalo vkládat do nového sportu své schopnosti a myšlenky. Bylo nutné vymyslet vhodný název a vybudovat základy moderního B.A.S.E. – nepsaná pravidla a základy etiky. Vůdčí osobou byl opět Carl Boenish, který navíc v r. 1981 začal vydávat pořadová čísla každému, kdo provede alespoň jeden skok z každého ze čtyř uvedených kategorií a o takové číslo požádá. Carl Boenish #4 zemřel 7. července 1984 při seskoku ze Stěny Trolů v Norsku.


Vydávání pořadových čísel B.A.S.E. nyní zastává United States Base Association (USBA), Rick a Joy Harrisonovi. Počet registrovaných B.A.S.E. jumperů je odhadem 2 000 a dalších 1000 jich po světě běhá a skáče zcela neregistrovaně.

Pokračování příště …
Váš Martin Trdla

Diskuze

Zatím zde nejsou žádné příspěvky